Dvoudenní únikovka od stereotypu všedních dní

Aneb jak jsem během dvou dní v krásné jesenické přírodě dobil baterky do dalších všedních dní. Příroda je opravdu mocná čarodějka, která dokáže úctyhodné obohacující divy. 

Jednou za čas potřebuji vypnout, přepnout na jiný level myšlenek, neřešit pracovní strasti, neřešit známky dítěte ve škole, neřešit, co mladší dítě umí či neumí, neřešit, jestli tráva ještě pár dní vydrží či nevydrží neposekaná, nýbrž řešit, kam půjdu, jak půjdu, s kým půjdu a po cestě se nechat strhnout krásami přírody a vnímat její energii.

Nejinak tomu bylo i tentokrát. Plánovat jsem začal týden předem a jako vždy bylo vše s blížícím se termínem úplně jinak, ale to je asi právě to, co je na cestování tak obohacující. Pravidelný parťák mi vypadl, neboť byl t. č. na Madeiře, domluvená parťačka zase musela plnit rodinné povinnosti, a tak jsem ve čtvrtek zjistil, že buď pojedu sám, nebo to budu muset přesunout na další víkend, což se mi ale nechtělo úplně pokoušet s ohledem na svátek Medarda a možnost zhoršení počasí. V sobotu večer jsem s rodinkou absolvoval Den dětí u nás na vesnici v keltském stylu, syn byl nadšený, my dospělí pokecali se známými, ale já už byl myšlenkami v Jeseníkách. Večer jsem se sbalil, rozloučil se s rodinou a v neděli brzy ráno vyrazil na dva dny směr Jeseníky. Balení pro sebe, zvláště v létě, je naštěstí rychlá práce.

Nedělní ráno jsem měl budík nastaven na 5:10, avšak sám od sebe jsem se vzbudil již 4:45, a to nejsem žádné ranní ptáče, ale znáte ten pocit, když se na něco hodně těšíte na nemůžete dospat, tak to bylo přesně ono. V běžeckém batůžku jsem naplnil hydrovak vodou, provedl rychlou hygienu, vzal si snídani do auta a už jsem vyrážel po dálnici směr Olomouc, Mohelnice. Cesta probíhala bez problémů, provoz minimálně, a tak jsem si mohl na rovných úsecích dálnice vychutnat ranní snídani. Do cílové stanice Kouty nad Desnou jsem přijel dle plánu po necelých dvou hodinách a v 8 ráno parkoval auto.

Po nezbytném protažení a namazání se opalovacím krémem jsem v 8:30 vyrážel po sjezdovce směr horní nádrž Dlouhé stráně, a tedy mě čekalo převýšení na cca 8 kilometrech zhruba 800 výškových metrů. Cesta utíkala bez problémů, slunce začínalo krásně svítit a po cestě na Medvědí horu jsem nepotkal ani živáčka. Po cestě jsem si dal přestávku na Rysí skále, kterou považuji za jedno z vůbec nejhezčích vyhlídkových míst v Jeseníkách, no řekněte, kde jinde máte výhled na Praděd, Dlouhé stráně, větrnou elektrárnu Mravenečník, Červenohorské sedlo, Vozku a Keprník doplněný poslechem potoka v hlubokém údolí? Nabízí se určitá paralela s výrokem jistého našeho dřívějšího ministerského předsedy, ale do této oblasti bych nerad zabrušoval. Kochat jsem se vydržel poměrně dlouho, asi půl hodiny, potom již začalo trošku foukat a vzhledem k tomu, že mě čekal ještě menší výšlap s cca 200 metrových převýšením na horní nádrž Dlouhé stráně, vyrazil jsem na další úsek. Cestou po naučné zelené značce jsem minul větrnou elektrárnu a po pár metrech se již napojil na červenou, po kterém jsem došel na vrchol Dlouhých strání v nadmořské výšce 1353 m.n.m. Tohle místo mne vždy učaruje svojí jedinečností a ne nadarmo se mu přezdívá jeden z divů České republiky (záměrně neuvádím Česka - tento terminus nemá oporu v geografickém označení a přijde mi poněkud nevkusný, ale jak se říká, každému podle gusta...), měl jsem štěstí, nádrž se zrovna napouštěla, tudíž než jsem ji obešel, bylo možné pozorovat rozdíly ve výšce hladiny. Ono to není hned, po obvodu měří 1750 metrů, takže slušná extra procházka. Pokochal jsem se výhledy na Praděd, Ztracené kameny, Vozku, Červenou horu, Keprník a další a vzhledem k tomu, že již bylo kolem 11. hodiny, začínal jsem mít pocit hladu. Bufet byl ovšem z loňského obvyklého místa přesunut, a tak jsem se neplánovaně prošel o cca kilometr navíc. Ale to vůbec nevadilo, bylo totiž krásně. Po rychlém osvěžení jsem se rozhodl, že se naobědvám dole v Koutech, a tak jsem zvolil nejrychlejší možnou variantu v podobě půjčení koloběžky a 17 km dlouhého sjezdu do údolí mj. kolem dolní nádrže přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně. Opravdu to stojí za to, ale je to fičák. Za 40 minut jsem již parkoval v Koutech u lanovky a vracel koloběžku. Oběd jsem dal promptně v autě (lasagne připravené večer přišly vhod), přeparkoval na ubytování, pozdravil se s naproti bydlící holkou.

Po rychlém prohlédnutí pokoje jsem vyrazil na druhou stranu koutského údolí podél Hučivé Desné po žluté turistické značce, ze které jsem se následně odpojil a pokračoval podél Poniklého potoka k Poniklému vodopádu, který je poněkud zapomenutý, protože je mimo turistickou značku, ale nádherné místo ideální k zastavení a svačině. Poté jsem pokračoval vzhůru směrem k Hášově chatě jesenickou divočinou, kde jsem potkal srnky a srnce, avšak nikoliv turisty, několikrát se naše pohledy s dvojící srnek protnuly a každý jsme následně pokračovali svým směrem. Na skalách Vozka jsem se pokochal výhledem a poté sbíhal na další vyhlídku Kamenné okno, kterou mám velmi rád. Člověk si sedne na kameny, sluní se, kouká na Praděd, Červenohorské sedlo a Jeseník, co víc si přát. Po drobné pauze na tomto mém oblíbeném místě jsem se dostal na Červenohorské sedlo, odkud jsem pokračoval seběhem do Koutů nad Desnou, kam jsem dorazil kolem 19. hodiny. Za odpoledne jsem ušel 25 km, celkově za den 35 km. Restaurace měla naštěstí otevřeno, takže jsem si dal rychlou večeři a těšil se na ubytování, že se řádně vyspím. Jenže, jak praví klasik, všechno bylo jinak. Pokud si zabukujete ubytování se společným sociálním zařízením na chodbě, je o kontakty postaráno a přesně tohle se stalo i v mém případě. Slovo dalo slovo a už jsem měl v ruce víno, se kterým jsem běhal po areálu a sháněl vývrtku, nesehnal, ale jak se říká, je třeba si vždy poradit, takže klacek přišel vhod a víno s příchutí korku se podařilo otevřít. S holkama bikerkama jsem poseděl do půl druhé, diskuse velmi rychle plynula, až nebyla síla konverzovat a šli jsme spát. Tak třeba zase někdy příště, pro změnu v Beskydech, odkud byly a kam zdravím. Beskydy jsou zkrátka moje srdcovka, nicméně nečekal jsem, že na lidi z tohoto regionu narazím zrovna v Jeseníkách a to nebyl zdaleka konec...

Druhý den jsem vyrazil po zelené přes Švýcárnu na Praděd, kde jsem potkal početnou skupinku z Beskyd, kteří si ke mně přisedli a slovo dalo slovo a začali jsme probíral Beskydskou sedmičku, LH24 a další závody a kopce v Beskydech. Nakonec byla poručena zelená, byť jsem se bránil, že za chvilku řídím, osazenstvo se nedalo překecat. Jednu jsem s nimi dal, druhou už raději ne a nakonec si cestu k autu z preventivních důvodů prodloužil. Počasí stále ještě přálo a já se vydal seběhem ke Švýcarně a dále přes Malý Jezerník, Kamzík k autu do Koutů. Parádní trasa, super výhledy a 24 km v nohách, velká paráda.

Výhodou cestování individuálně je nesporně ta skutečnost, že nemusíte dělat kompromisy, ale můžete jít, běžet či relaxovat a kochat se jak dlouho chcete, jak je vám zrovna libo. Někdy to opravdu není na škodu, když člověk může různě improvizovat.

Cesta domů utíkala poměrně svižně, byť bylo dosti deštivo, avšak to nic nemělo na skutečnosti, že byl dostatek času zrekapitulovat prožité zážitky. Po návratu domů mě nejvíce vítala dvouletá dcera, není nad šťastná a spokojená shledání.

S ohledem na shora uvedené musím konstatovat, že dva dny strávené v Jeseníkách byly prožité naplno, se spoustou nových zážitků s neznámými lidmi, kterým touto cestou děkuji za obohacující konverzaci a třeba se ještě někdy shledáme.